Je to skoro tři roky co jsem se dostala do nynějšího zaměstnání, kde jsem působila jako asistentka prodeje. Mojí náplní práce bylo pomáhat kolegům s prodejem a vyřizovat objednávky u dodavatelů. Časem jsem se do práce tak ponořila,že se ze mě stal i prodejce a nákupčí. Práce mě moc bavila, i když někdy toho bylo až nad hlavu. Zapracovala jsem se tak, že všechny důležité věci šli přes mnou osobu. Cítila jsem se důležitá, jelikož jsem věděla o každém dění, každé akci, obchodu a všem co přes naše oddělení prošlo. Konečně jsem něčeho ve svém životě dosáhla. Byla jsem sama na sebe pyšná.
Když jsem se, ale dověděla že jsem těhotná, začala jsem malinko váhat jak to skloubím, abych mohla pracovat jako doposud a přitom se plně věnovat mateřství. Ze začátku jsem si to nepřipouštěla a pořád plánovala jak to dám dohromady a budu ta maminka na 100% a ještě s úspěchem v práci. Jelikož jsem neměla žádné zdravotní problémy chodila jsem do práce „až do konce“ 6 týdnů před porodem jsem nastoupila na MD.
Poslední měsíc před odchodem jsem pomaličku předávala práci ostatním, kteří ji v mé nepřítomnosti budou vykonávat. Měla jsem pocit, že celé ty tři roky jsem na sebe byla hrdá zbytečně, a že práci co jsem zvládla teď v klidu zvládne i někdo jiný. Nevěděla jsem jak se s tímto pocitem nadbytečnosti vyrovnat a tak jsem se stále hrnula do všech pracovních aktivit a vše co se mělo týkat miminka jsem odsunovala až na 6 týdnů co budu sedět doma. Bylo to jediné možné řešení (o tom jsem v té chvíli byla přesvědčená) jak se z toho nezbláznit
Když jsem nastoupila na MD a přede mnou byli skoro dva měsíce volna, tak jsem si začala plánovat práci doma, prostě abych nemyslela na to, že mě nikdo nepotřebuje. Malovala jsem, uklízela jsem tím způsobem, že jsem lezla po kolenou a drhla koupelnu zubním kartáčkem, děla věci které jsem dlouho odkládala, vyprala a vyžehlila snad všechny věci co máme doma, někdy zbytečně jsem je vytahovala ze skříní nepoužité jen proto abych měla co dělat, běhala okolo domu, zahrady a hledala si vybití. Několikrát jsem večer zcela odpadla a cítila jsem, že jsem to opět přehnala, ale co říkala jsem si s miminkem se ještě naspím a přece nemůžu zakrnět.
Toto tempo mi vydrželo tři týdny a díky tomu, že mi dva dny nebylo vůbec dobře jsem si uvědomila, že nejsem robot a že svému miminku nedávám těch plánovaných 100% lásky, ale jen část.
Když je člověk doma sám a má čas přemýšlet bohužel přijde na to, že opravdu je nahraditelný, ale proč z toho tedy nečerpat něco pro sebe! Jsem doma můžu odpočívat, můžu dělat co mě baví, můžu chodit na procházky, můžu relaxovat, můžu dělat vlastně všechno na co jsem do teď neměla čas a tím se dostat do té pohody a konečně vypnout a vykolejit z toho hektického pracovního života.
Ještě párkrát jsem se přistihla ve shonu, ale jakmile jsem si to uvědomila zvolnila jsem tempo.
Neříkám, že maminka na MD nemá dělat nic, ale je spousta věcí co se dá dělat jinak než se stresovat a honit se. Proto všem maminkám co mají takový pocit „nadbytečnosti“ tím že jsou doma radím koukat na mateřství pozitivněji a snažit se najít něco co je přednější. Ty naše miminka přece stojí za to se jim sem tam klidně i celý den (bez toho, aby se sáhlo na práci) věnovat a po jejich boku pospávat a odpočívat. Někdy to nejde, ale je dobré si alespoň jednou za týden naplánovat Den pro maminku a vypnout.
Luck@