Posted on

„Když jsem se ve svých 24 letech dozvěděla, že jsem těhotná, měla jsem obrovskou radost! Těšila jsem se, jak budu chodit cvičit do kurzu pro těhotné maminky, na různé povídání o průběhu těhotenství a dětech, na předporodní kurzy a samozřejmě…chlubit se se svým rostoucím bříškem. Jenže na konci 4.měsíce, kdy jsem jela na pravidelnou prohlídku, mi lékař oznámil, že musím zůstat v nemocnici. Byl to pro mě šok! Já se cítila úplně v pohodě a teď jsem slyšela, že tu zůstanu ležet, kdo-ví, jak dlouho. Navíc jsem měla veliký strach o toho drobečka, kterému se chtělo dřív na svět. 

Pobyt v nemocnici mi zpříjemnil personál na oddělení a také moje spoluležící, která tam byla se stejným problémem. Dobře jsme si rozuměly a skamarádily se tak, že jsme v neustálém kontaktu. Po měsíci „odpočívání“ mně pustili domů. Musela jsem ale slíbit, že budu doma v klidu a užívat si co nejvíce postele. Netrvalo to dlouho a já při příští kontrole opět zůstala v nemocnici. Naštěstí jen 14 dní. Pak už jsem si zbytek těhotenství užívala doma při čtení knížek o dětech, porodu a také časopisu Maminka.

Odpočítávala jsem dny termínu porodu. Od všech kamarádek jsem zjišťovala informace o porodu a říkala si, jestli vůbec poznám, až TO příjde. Všichni mně uklidňovali, že to na 100% poznám.

Den „D“ se blížil. Byla sobota a já cítila, že se něco děje. Manžel, který byl na soustředění okamžitě přijel a vyjeli jsme do porodnice. Po vyšetření nás pan doktor uklidnil, že to vypadá na poslíčky a že si nejspíš ještě chvilku na to naše „kuřátko“ počkáme. Poslal nás do nedaleké cukrárny a uvidíme po dalším vyšetření. Vše se ale zdálo stejné. Pro jistotu jsem však zůstala přes noc v porodnici a zítra že se prý uvidí.

V neděli ráno si mně pan doktor prohlídl a usoudil, že můžu domů, ale večer ať se vrátím, pro jistotu. Večer než jsme jeli zpátky do nemocnice jsem si odskočila na záchod a měla pocit, že ze mě něco vypadlo. Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti, bylo mi dobře a žádné nutkavé pocity jsem neměla. Do nemocnice jsme přijeli před 20 hodinou. Měla jsem jít hned na vyšetření, ale protože bylo plno – rodilo se o sto šest, musela jsem chvíli počkat. Zatím jsem se převlékla do nemocniční košile a čekala.

Pak to přišlo, zavolali si nás. Nejdříve mi dali na bříško pruh na srdeční ozvy děťátka. Sotva jsem si lehla, ucítila jsem, že něco teče. Došlo mi, že to bude plodová voda. Taky že jo. Byly to docela proudy  Co mně ale vyděsilo, že plodová voda odtekla a já neměla žádné stahy ani bolesti. Neuběhlo ani 15 minut a já začala cítit počáteční stahy, které se stupňovaly. Manžel mi donesl věci na předporodní pokoj a já šla zkusit sprchu. Sedla jsem si na balon a proudy vody si pouštěla na bederní část a podbřišek. Moc mi to pomáhalo a ulevilo od bolestí. To vše: sprcha, balon, masáže, chození po pokoji se střídalo s vyšetřením. Sestřička, která se o nás starala byla moc hodná a povzbuzovala mne v nekonečných a stále se stupňujících bolestech.

Před druhou hodinou ranní jsem dostala klystýr a byla oholena. Přešla jsem si na porodní sál a myslela si, že už to bude za mnou. Mýlila jsem se. Měla jsem velké bolesti, silné stahy, ale přesto všechno, jsem se neotvírala. Sestřička se na mne chodila každou chvilku dívat a já čekala, že konečně řekne: „Už to bude!“ Ale vždy jsem dostala stejnou odpověď: „Ještě musíme počkat, nesmíte tlačit.“ Velkou oporou mi byl manžel, který stál vedle mého lůžka, držel mne za ruku a povzbuzoval do dalších chvil.

Trvalo další hodinu než znovu přišla sestřička a řekla: „Můžeme tlačit!“ Měla jsem radost, že za chvíli uvidím našeho drobečka, ale zároveň jsem si uvědomovala, že mně ještě čeká ta náročná cesta. Začala jsem tedy tlačit…chtělo se mi křičet, ale věděla jsem, že tím sobě ani našemu malému nepomůžu. Zabrala jsem tedy ze všech sil. Když paní doktorka oznámila, že už vidí hlavičku…řekla jsem si, že to zvládnu a dál spolupracovala se sestřičkou i paní doktorkou. Ve 3:27 přišel na svět krásný chlapeček, který dostal jméno Jakub. Váha 3050g a 49cm. Ani nevíte jaká radost a pocit štěstí mně zaplavil, když jsem ten malý uzlíček dostala do náruče! Takové malinké miminko, dívalo se na mně a spokojeně vrnělo. Byl to ten nejkrásnější pocit. Úplně jsem zapomněla na bolesti a stahy, které tomu všemu předcházely.

Dnes má Kubíček už 5 let, dělá nám samou radost a má se čile k světu.
(Lucie D.)

Leave a Reply