Jakmile přijde dítě na svět, je to pro většinu maminek ten nejintenzivnější a nejkrásnější zážitek v životě. Alespoň v prvním okamžiku se budoucnost zdá být růžová, naplněná jen něžným žvatláním miminka, mateřskými polibky a pocity absolutního štěstí. Mírné rozčarování přijde po první probdělé noci, další rozčarování po dalších probdělých nocích a rostoucím pocitu vyčerpání. Jednoho dne si maminka, už doma s miminkem, uvědomí, že i přes pomoc partnera je na to hlavní sama. I ten sebeobětavější partner musí po nějaké době do práce a začíná ta pravá mateřská dovolená, při které ale u řady maminek jen roste pocit rozčarování, únavy, pocitu izolace a selhání. Proč tomu tak vlastně je? Vychovávají snad dnešní maminky děti špatně? A proč je tabu o těchto pocitech mluvit?
Jde o to, že výchova dítěte spočívá na mamince jen zčásti a zčásti je utvářena situací ve společnosti, která dnes není k výchově dětí zrovna přátelská. S pocitem izolace bojují už i svobodní lidé nezatíženi výchovou dětí, protože jsme oproti dřívějším generacím vykořeněni ze svých širokých rodinných společenství. Na jedné straně je to pokrok – o dění v rodině nerozhoduje nejstarší člen a můžeme si o svém osudu rozhodnout sami, na druhé straně se vzdáváme široké podpory našich nejbližších, kteří nám mohou pomoct nést břemeno života, když je na nás samotné příliš těžké.
Jak vypadá život dnešní maminky třeba v paneláku? Maminka je doma sama s dítětem, které má v postýlce nebo na koberci spoustu plastových hraček. Dítě přesto však dává přednost maminčině společnosti a neustále se dožaduje její pozornosti. Maminka se dítěti chvíli věnuje, něco mu přečte, pomazlí se, ale pak musí jít také něco udělat. Pak jdou na procházku ven, třeba do parku a zpátky domů. Když má štěstí na kamarádku s podobně starým dítětem, můžou jít spolu. Existují také mateřská centra, kam je možné s dítětem zajít, ale najít si tam přátele není pro každého tak snadné, jak to vypadá. Když má maminka štěstí, babička jí dítě pohlídá, aby měla někdy čas na sebe, mohla si jít nakoupit nebo jen tak ležela sama doma s časopisem. Tohle ale není samozřejmost a ne každý se mamince nabídne sám, aby jí toto umožnil, takže si o to většinou musí říct a ne vždy je jí vyhověno. Takto ubíhá jeden den za druhým. Pokud nemáte kamarádku se stejně starým dítětem, tak je to poněkud ubíjející stereotyp.
I když dítě je velká radost, i radostná činnost se může stát příliš monotónní, když se jí věnujete doslova 24 hodin denně s malými přestávkami na přerušovaný spánek. Takováto mateřská dovolená
pak nemůže být přínosná ani pro maminku ani pro dítě.
Příčinu tohoto stavu vidím právě ve ztrátě našich původních kořenů a širších rodinných vazeb. Maminky na venkově mohly mít třeba i 6 dětí, ale přesto zvládly ještě péči o dobytek, napéct chleba a poklidit v chalupě. Děti se o sebe staraly navzájem, pobíhaly venku a starala se o ně v podstatě celá vesnice. Ženy se nikdy necítily osamělé, společně se dralo peří, pekl chleba a zajít k sousedce
na kus řeči bez ohlášení nebylo nezdvořilé. Nechci idealizovat tehdejší těžké životní podmínky a chudobu venkovanů, ale sama bych tomu asi nevěřila, kdybych nezažila něco podobného. Strávila jsem se synem 14 dní na táboře pro rodiče s dětmi a bylo to v podstatě poprvé, co ze mě spadlo břemeno neustálé péče. Ráno můj sotva pětiletý syn vyběhl ze stanu a večer se do něj vrátil. Viděli jsme se v podstatě jen u jídla. Tábor byl zasazen uprostřed přírody, kolem byla jezírka a ohrady s koňmi. Nikdo však neměl strach, že by se děti ztratily nebo spadly do jezera, což se taky nikdy nestalo, protože tam panovalo takové zvláštní nepsané pravidlo, že se děti držely společenství dospělých a nikam samy neodbíhaly. Můj syn hodiny pozoroval muže při práci schodiště, pak se zúčastnil programu pro děti, pak si hrál s dětmi v altánu…Odevšad byly děti vidět. Když nějaké dítě dělalo něco nepatřičného, upozornil ho na to ten dospělý, který byl zrovna nejblíž. Úleva, kterou jsem v tomhle uspořádání pociťovala, se ani nedá popsat. Společné škrábání brambor ve společenství žen se ani nedá srovnat s osamělým postáváním u kuchyňské linky.
Dnes jsme v podstatě závislí na televizi, mobilech a podobných udělátkách, kvůli kterým jsme ochotni se zcela vzdát svého soukromí. Příčinou je zřejmě obrovský pocit osamělosti, protože bez těchto vymožeností bychom byli ve svých dokonalých bytech zcela odříznuti od ostatních lidí. Sledování televize nám dává ten ztracený pocit sounáležitosti s ostatními, ale je to jen náhražka. Náhražka skutečných vztahů, které se ztrátou kontaktu s přírodou a s druhými lidmi výměnou za pohodlný život ve městě, nenávratně ztrácí.
Odpovězme si sami na otázku: chceme, aby naše dítě trávilo své rané dětství na koberci obklopené plastovými hračkami nebo ho radši uvidíme na trávníku, jak pozoruje motýlky a honí kočku? Co z toho mu dá víc pro pochopení života a co mu přinese větší radost?
Je ještě moc otázek, které mě napadají v souvislosti s výchovou dítěte, ale odpovědět si na ně musí každý sám. Každý sám nejlépe ví, kde má svoje kořeny a jak by si svůj život představoval. Jedno vím ale jistě. Na tom, co je teď, není něco v pořádku.