Preverbální projevy (křik, broukání) mají vazbu na budoucí zvukovou, slovní, verbální řeč dítěte. Tyto projevy, na rozdíl od neverbálních, postupně zanikají při vývoji verbální komunikace, jsou nahrazeny verbálními projevy. Předverbální projevy lze u dítěte zaznamenat ještě před jeho narozením. Zeller (in Klenková 2000) uvádí tzv. nitroděložní kvílení (vagitus uterinus). Sovák (1989) uvádí, že již první výdech po narození je reflexně provázený hlasem. Po narození dítě saje, žvýká, polyká, to jsou činnosti, které jsou nezbytné pro zdárný vývoj verbální řeči. Crickmayová (in Klenková 2006) uvádí úzkou souvislost mezi žvýkáním a mluvením. Dodává, že se dítě nepokusí verbálně používat čelist, jazyk a rty, dokud se nenaučí provádět žvýkací pohyby.
Četné výzkumy ontogeneze dětské řeči se shodují v tvrzení, že jako první projev novorozence je křik. Pláč je na podkladě reflexu. Pomocí pláče dává novorozenec najevo své pocity a potřeby. Novorozenec dovede plakat i bez slz. V předverbálním období, zejména pak v období novorozeneckém, je nezbytná přítomnost matky. Samotné kojení je velice důležité pro zdárný vývoj dítěte, je taktéž součástí komunikace mezi dítětem a matkou. Novorozenec vstupuje se svou matkou do specifické preverbální komunikace. Patří sem senzomotorická stimulace (bohatá škála doteků, občasná něžná změna jeho polohy, novorozenec může udržovat zrakový kontakt s matkou, sledovat její obličej, po několik minut je schopen otáčet hlavu za libými zvuky a vnímat osobnost matky, zřejmě multisenzoricky). Asi od 6. týdne dítěte se začíná měnit charakter křiku, začíná mít citové zabarvení. Ve svém počátku křik charakterizuje nespokojenost, dává tak najevo nelibé pocity s tvrdým hlasovým začátkem. Od 2. měsíce začíná dítě vyjadřovat křikem i pocity libé, začíná se objevovat měkký hlasový začátek (Klenková 2006).
Allen a Marotz (2005) píší o reflexech novorozence. Lze v nich rozpoznat počátky vývoje řeči a jazyka. Jedná se o uvolnění skousnutí, pakliže třeme dítěti dáseň, dále o reflex polykací a sací. Komunikace je však odkázána na neverbální projevy. Dále uvádějí, že pro období do 4. měsíce je charakteristické tzv. houkání či broukání. Jsou to hlasové projevy dítěte v momentě, kdy na něj někdo promlouvá nebo se usmívá. Dítě pak brouká, vrní. Dokáže vyvozovat jednotlivé samohlásky (a, e, u) a napodobuje zvuky od svého okolí.
Asociace klinických logopedů specifikuje broukání. Uvádí, že dítě začíná broukat koncem šestého týdne, pokud je v teple, suchu a nemá hlad. V období broukání a přechodu ve žvatlání se dítěti zvyšuje jeho komunikační apetit, proto je nutné jeho chuť a snahu komunikovat co nejvíce udržovat a podporovat.
V tomto období také začíná žvatlání, což jsou rozmanité zvuky, kdy dítě opakuje při tvorbě hlasu polykací a sací pohyby, ač nepřijímá potravu. Nejprve hovoříme o pudovém žvatlání, kdy jsou tvořeny tzv. prahlásky, prefonémy. Zatím to ještě nejsou zvuky mateřského jazyka, ale tzv. dětské „zvučky“. Mezi 4. a 8. měsícem dítě reaguje na své jméno a jednoduché pokyny, na zvuky, na tóny hlasu druhých lidí, ze kterého již pozná hněv, hravost či smutek.
Žvatlání je činnost pudová, proto také pudové žvatlání, které je velmi podobné u různých národů, proto jsou označovány za prahlásky. Pudové žvatlání se vyskytuje i u dětí hluchých.
Ve druhé polovině prvního roku (zhruba v 6 až 8 měsících) začíná období napodobujícího žvatlání. Hlásky, které dítě produkuje je již podobno hláskám mateřského jazyka, zapojuje vědomou sluchovou a zrakovou kontrolu. Dítě si všímá svého okolí, především matky, a začíná napodobovat hlásky mateřského jazyka podle svého vzoru. Různými hlásky vyjadřuje svoje emoce, potřeby. Vyskytuje se fyziologická echolálie, kdy dítě potřebuje k napodobení hlásek mnoho pokusů. Dítě již využívá modulační faktory řeči, je schopno dávat své pocity a potřeby najevo pomocí melodie, výšky, síly a rytmu řeči.
Napodobovací žvatlání se nevyskytuje u hluchých dětí. Dítě si vytváří pohybově zvukovou artikulační zkušenost opírající se o pohybový smysl a o zpětnou sluchovou vazbu. Napodobuje ze svého okolí mateřštinu. Nikoliv jednotlivé hlásky, ale větší celky, slabiky. Dítě napodobí nejdříve fonémy výrazně vyslovované, které se vyskytují na začátku či na konci slov.
Během období fyziologické echolálie a následně i poté si dítě zpravidla osvojí všechny samohlásky a některé souhlásky (b, p, t), povídá si s hračkami, opakuje za sebou stejné slabiky (pa, pa, pa).
Mezi 8. a 12. měsícem umí dítě naznačit své ne. Nadále pokračuje v broukání a žvatlání. Dítě upoutává na sebe pozornost pomocí křiku, který se nezřídka mění v tiché poslouchání a následný křik. Vydává zvuky a slabiky, které připomínají modulaci skutečné řeči. Již je schopno říct „ma-ma“ a „ta-ta“. Napodobuje zvuky ve svém okolí. Libuje si v jednoduchých písničkách, při hudbě tancuje a „zpívá“.
Na samotném konci předřečového stádia začíná porozumění řeči. Okolo 10. měsíce dítě ještě nechápe obsah slov, které slyší, ale slyšené zvuky asociuje s vjemem či představou konkrétní situace (Klenková 2006). Dítě reaguje na melodii řeči a neverbální projevy. Vytvářejí se vzájemné citové vztahy dítěte a okolí. V tomto období je důležité poskytnout dítěti dostatek styku s ostatními lidmi. Také je důležité s dítětem často mluvit. Dítě v tomto období vstoupilo na úroveň první signální soustavy – stádia rozumění řeči.
Stará (1996), v souvislosti s prvním porozuměním řeči dítětem, doplňuje, že před porozuměním pojmů je fáze pohybové reakce dítěte na znovunepoznaný sluchový dojem, který je podpořen gestikulací, mimikou a spádem řeči. První porozumění umožňuje mimika, spád řeči a gestikulace. F. Kainz (in Stará 1996) uvádí, že na začátku porozumění existuje instinktivní chápání mimického vyjádření pohybu, následuje pochopení parajazykových projevů a dále gestikulace, přičemž poukazující je chápáno dříve než zobrazující. Wundt (in Stará 1996) potvrzuje fáze, které na sebe navazují při porozumění řeči. Gesto je tedy chápáno jako náznak, shlukem hlásek ukázaný předmět. Teprve spojení gesta a řeči umožňuje dítěti chápání slov.
Aby dítě bylo schopno porozumět slovům a gestům, musí se naučit interpretovat tzv. základní signály. První signály mezi matkou a dítětem jsou sociálního druhu. Dítě sleduje její obličej, slyší její hlas, cítí ruce a tělo matky, vnímá její pohyby. Matka vyjadřuje svou charakteristickou náladu mimikou, polohou hlasu, stiskem ruky a rychlostí pohybu. Dle konstelace částí obličeje a modulace hlasu matka vyjadřuje radost, soucit, hněv, odpor či překvapení. Mezi matkou a dítětem lze tedy pozorovat regulace vlivem „sociální hry“. Výrazy tváře, které zůstávají konstantní, podporují schopnost dítěte naučit se možnostem výrazu lidské tváře a přiměřeně na ně reagovat. Gesto hraje nezastupitelnou úlohu pro začátky porozumění řeči.
Gesto podporuje a umožňuje porozumění jednání jako základ tvorby pojmů. Porozumění slovu a signálu předchází porozumění výrazům, jednáním, situacím, přičemž porozumění probíhá fázemi povzbuzování, tušení a znovupoznání. Lechta (2003) pojmenovává období do jednoho roku jako pragmatizaci.