Posted on

Můj život po italsku má k Dolce vita občas hodně daleko, odmalička jsem na vás sama, italská babička ještě pracuje, většinou se nemohu dočkat, až se večer ve dveřích objeví tatínek a jsme na vás dva, já většinou pak relaxuju domácími pracemi, i když úklid u nás vydrží tak pět minut, za chvilku to máme v obýváků opět jako na skládce. Naši přátelé občas říkají, že mateřské školky by nám záviděly, kolik máme doma hraček. Dětičky většinou zaujme nějaká hračka u přátel, rodiče ji koupí a od té doby děti hračka přestane zajímat. Většina firem, která vyrábí hračky, je dělá barevné, ale myslím, že by se měli inspirovat spíše u výrobců televizních ovladačů či jiných dle nás naprosto nezajímavých věcí pro děti.

Když na ty všechny naše slasti a strasti koukám s odstupem času, musím uznat, že to vše byla opravdová škola života, která mě posunula v životě o hodně dál a naučila mě chápat spoustu věcí, kdysi jsem někde slyšela, že většina lidí je v životě nejvíce vděčná za ty nejhorší věci, které je v životě potkaly, protože tak pochopili smysl života. Tohle je ale asi možné chápat až s odstupem času, neboť v té dané situaci nám to tak určitě nepřipadá.

Proč být zoufalý, když teď se vyvíjí vše naprosto skvěle a ukázkově, proč se stresovat a strachovat jako by už ke komplikacím došlo. Proč si naříkat a zoufat již nyní. Pokud bychom předpokládali, že někdy v budoucnu dojde k nějakým komplikacím, tak si budeme zoufat a budeme smutní celý život. A můžeme si být vůbec jistí, že k něčemu takovému dojde? Člověk může zemřít klidně dříve než ke komplikacím dojde, stát se může cokoliv a tak si prozoufáme celý život naprosto zbytečně. Proč si dělat starosti s něčím, co tu ještě vůbec není a možná ani nebude?

Proč si ničit život z věcí, které tady nejsou? Nejlepší je užívat si přítomnosti bez stresu a deprese. Deprese navíc vždy veškerá onemocnění pouze zhoršují, kolik pacientů, kterým lékaři nedávali již naději, přežili a uzdravili si, hlavně díky své silné vůli.

Živě si vzpomínám, jak jsem viděla informace o tvé nemoci, Honzíku a nevěděla jsem, jak vše bude a jak vše zvládnout. Dnes vám jsou tři roky, jste šikovní, skvělí prckové, pokud bych jednoho dne nepodstoupila ten náhodný ultrazvuk, ani bychom nevěděli, že máš tohle onemocnění. Kdyby to vše takhle nebylo, asi bych nepoznala tolik skvělých lidí a asi bych si nikdy neuvědomila ten pravý smysl života a nedokázala se tak radovat z přítomnosti a těch nejjednodušších obyčejných věcí všedních dnů.

Příběh o mateřství a životě s dvojčaty
s manželem Italem a genetickým onemocněním.
Anna S.

Leave a Reply