Železo je pro organismus nezbytně nutnou složkou, neboť díky němu mohou červené krvinky přenášet kyslík. Železo je uchováváno, a to ve formě feritinu, v kostní dřeni, játrech či slezině. Kontrolu obsahu lze provádět za využití tří způsobů. První z nich představuje tzv. ferinémie. Ta měří množství železa uloženého v organismu. Ženy mají tyto hodnoty vždy nižší než muži, protože spotřebovávají velké množství želena na obnovení červených krvinek, které ztrácí při menstruaci. Z tohoto důvodu se jim železo v těle také hůře ukládá. Druhým způsobem je tzv. transferinémie. Transferin představuje bílkovinu, která na sebe váže železo a následně ho krví přenáší do jednotlivých orgánů. Nedostatek této bílkoviny znemožňuje využívat železo dokonce i tehdy, když se ho v těle nachází relativně dostatečné množství. Třetím typem je siderémie. Tento způsob vyjadřuje množství železa, které se váže na transferin cirkulující v krvi. Tato hodnota informuje o množství železa, které je orgánům a tkáním reálně k dispozici.

V samotném počátku těhotenství jsou prováděny testy na infekční onemocnění. Mezi ně patří mj. syfilis. Tato nemoc je dosud relativně dost rozšířená. Pokud je odhalena na počátku těhotenství, dá se snadno léčit a pro plod nepředstavuje nebezpečí. Naproti tomu u žloutenky typu B a C či AIDS je riziko přenosu těchto onemocnění na plod velmi vysoké. Důležité v tomto ohledu je o infekčním stavu vědět. Pokud plod nebyl nakažen až v průběhu těhotenství, je možné přijmout taková opatření, aby byla snížena případná rizika na minimum, a to právě v okamžiku porodu.

Toxoplazmóza a zarděnky jsou dvě nemoci, které jsou u dospělého často bezpříznakové a nesou s sebou pouze malé riziko. Velké nebezpečí však mohou být pro plod (ten může být trvale poškozen), pokud se matka nakazí v prvních týdnech těhotenství. Kontroly toho, zda je matka vůči těmto chorobám imunní, se proto provází v samém počátku gravidity. V případě, že je žena chráněna, není již třeba tyto testy opakovat. Jestliže je ovšem výsledek negativní, měly by se tyto testy provádět každé tři měsíce, aby bylo zjištěno, zda se žena nenakazila v průběhu těhotenství.

SARTI, Paolo – SPARNACCI, Giuseppe. Těhotenství a péče o dítě (kompletní průvodce od početí do věku šesti let). Praha: Nakladatelství SUN, 2007. ISBN 978-80-7371-143-6.

The post Laboratorní vyšetření v průběhu těhotenství – 3. část appeared first on MojeBříško.cz - těhotenství, porod, péče o dítě.

V průběhu těhotenství žena podstupuje celou řadu testů, jejichž účelem je vyloučit případnou patologii, tedy odchylku od normálu.

Glykémie je hladina glukózy v krvi. Pomocí tohoto vyšetření lze odhalit rozmanité nesrovnalosti, a to podstatně dříve, než se stanou symptomatickými a vzniknou z nich skutečné potíže (jako například těhotenská cukrovka nebo porucha tolerance glukózy). Z tohoto důvodu je zapotřebí, aby se testy pravidelně opakovaly. K odhalení změn v metabolismu cukrů přispívá také glukózový zátěžový test a orální glukózo-toleranční test. O´Sullivanův glukózový zátěžový test se provádí mezi 24. a 28. týdnem těhotenství, neexistují-li rizikové faktory (v opačném případě je doporučován už na 18. týden). Samotný test probíhá tak, že se nejprve změří glykémie (hladina krevního cukru) nalačno, poté žena vypije 50 g glukózy a po jedné hodině se opět měří hladina krevního cukru. Tento test, díky kterému lze odhalit možné změny ve snášenlivosti cukrů, se provádí všem těhotným ženám. V případě, že výsledky ukážou poruchu tolerance, následují testy další. Orální glukózo-toleranční test (OGTT) má podrobnější charakter a provádí se, pokud je glykémie za hodinu vyšší než 7,7mmol/l. Žena vypije 75 g (někdy 100 g) glukózy a glykémie se měří v několika intervalech, a to po dobu čtyř hodin.

Dalším z důležitých testů, které se v těhotenství provádí, jsou tzv. transaminázy. Toto vyšetření poskytuje informace o funkci jater a o jejich stavu. Játra během těhotenství sice neprocházejí žádnými zvláštními změnami, nicméně jsou o to důležitější, protože i malá změna jejich funkce může mít vliv na celkový zdravotní stav.

Plazmatický alfafetoprotein je látkou, kterou obvykle vytváří plod a nachází se jak v plodové vodě, tak v matčině krvi. Množství této látky v krvi se výrazně zvyšuje v některých případech, kdy dojde k poškození nervového systému plodu. Za nejvhodnější okamžik k provedení tohoto testu je považován 16. a 17. týden těhotenství.

Testy kontrolující srážlivost se v ČR neprovádí standardně, pouze v indikovaných případech (kolem 32. týdne těhotenství). Těhotenství výrazným způsobem ovlivňuje srážlivost krve, protože se současně znásobují srážlivé i protisrážlivé faktory. Dochází tedy k vytvoření nestabilní rovnováhy, která by měla být pod kontrolou, a to z důvodu očekávaných větších či menších ztrát krve, k nimž dojde v okamžiku porodu (asi 200 – 300 ml u porodu přirozeného a 500 – 1000 ml v případě porodu vedeného císařským řezem).

SARTI, Paolo – SPARNACCI, Giuseppe. Těhotenství a péče o dítě (kompletní průvodce od početí do věku šesti let). Praha: Nakladatelství SUN, 2007. ISBN 978-80-7371-143-6.

The post Laboratorní vyšetření v průběhu těhotenství – 2. část appeared first on MojeBříško.cz - těhotenství, porod, péče o dítě.

Těhotenství představuje období velice choulostivé, neboť v jeho průběhu prochází tělo ženy mnoha zásadními změnami. S postupem doby byl vytvořen soubor vyšetření, která spočívají v absolvování rozmanitých testů, jimž se podrobují všechny budoucí matky.

Účelem těchto vyšetření je kontrolovat, zda se tělo správně přizpůsobuje novým okolnostem, zjistit, zda nedochází k nějaké nevyváženosti, popř. odhalit co nejdříve určité formy patologií. Pokud se tedy při vyšetření objeví nějaká porucha, lékař okamžitě zahájí patřičnou léčbu. Hodnoty týkající se složení krve a moči se během gravidity mění – hodnoty, které jsou obvykle považovány za normální, mohou být během těhotenství znakem určité poruchy. Proto mnohem užitečnější než absolutní výsledek rozboru je porovnávání hodnot těchto testů, které se pravidelně opakují.

Krevní testy za účelem zjištění krevní skupiny, Rh faktoru (nejenom matky, ale také otce) jsou prováděny hned v počátku těhotenství. Pokud je Rh faktor pozitivní, není zapotřebí dále provádět další testy, v případě negativního Rh faktoru by se matka měla podrobit nepřímému Coombsovu testu. Ten slouží k odhalení přítomnosti protilátek anti-Rh v krvi matky. Pokud je tento test pozitivní, je zapotřebí plod pečlivě sledovat během celého těhotenství. V případě negativního výsledku je nutné jeho pravidelné opakování, aby byla vyloučena případná senzibilizace.

Rozbor krevního obrazu umožňuje lékaři sledovat počet a objem červených krvinek, množství a procentuální poměry jednotlivých typů bílých krvinek, hladinu hemoglobinu, počet krevních destiček a hematokrit. Jedná se o základní rozbor, který se provádí během těhotenství několikrát, a to z toho důvodu, protože poskytuje informace o činnosti různých ústrojí a orgánů.

Kreatinin představuje odpadní látku organismu, která cirkuluje v krvi a je filtrována a vylučována ledvinami. Hodnoty obsahu kreatininu v krvi tedy nepřímo vypovídají o funkci ledvin. V případě, že jsou tyto hodnoty zvýšené, mohou souviset právě s neschopností ledvin přizpůsobit se znatelně vyšší zátěži, kterou pro ně těhotenství představuje.

SARTI, Paolo – SPARNACCI, Giuseppe. Těhotenství a péče o dítě (kompletní průvodce od početí do věku šesti let). Praha: Nakladatelství SUN, 2007. ISBN 978-80-7371-143-6.

The post Laboratorní vyšetření v průběhu těhotenství – 1. část appeared first on MojeBříško.cz - těhotenství, porod, péče o dítě.

Nevolnost, nadměrné slinění ani zácpa nejsou jedinými problémy, s nimiž se budoucí matky mohou v průběhu těhotenství setkat.

Další obtíž představují hemeroidy. Ty se mohou objevit právě v souvislosti se zácpou. Hemeroidy vznikají v poslední části střeva v oblasti konečníku, jedná se o rozšíření cév. Jejich projevy jsou vskutku nepříjemné, projevují se jako svědění, pálení, v některých případech je provází i slabé krvácení. Vedle stravovacích návyků mohou být hemeroidy způsobeny rozmanitými psychologickými pochody. V těhotenství je ovšem oním „spouštěcím“ mechanismem tlak, jímž na cévy tlačí zvětšující se děloha. Problémy s nimi spojené nemusí zmizet ani po porodu, kdy je na ně vyvíjen velký tlak. Z toho důvodu není vhodné hemeroidy přecházet bez povšimnutí, ale snažit se proti nim bojovat co nejdříve, a to nejenom správnou životosprávou bohatou na vlákniny, ale také dostatečnou hygienou.

Snad každá těhotná žena nejenom v počátcích gravidity pocítila únavu. Ta je způsobena zejména hormonálními změnami, jimiž tělo prochází, v menší míře také s novým druhem výdeje kalorií. Přítomnost těchto obtíží souvisí také s emočními problémy, kdy se budoucí matka připravuje na příchod nového života. Zatímco některé ženy mohou pociťovat zvýšenou míru únavu, některé naproti tomu mají se spánkem, a to zvláště na konci těhotenství, obtíže. Důvodem je pohybující se plod, jehož aktivita stoupá ve chvílích, kdy matka odpočívá. Kromě toho je s rostoucí se dělohou pro ženu stále obtížnější najít si pro spánek vhodnou a pohodlnou polohu.

Pokles krevního tlaku v průběhu těhotenství způsobuje, že žena je v rovině oběhové soustavy mnohem zranitelnější. I mírné změny polohy mohou mít za následek omezení průtoku krve do mozku, důsledkem čehož jsou mdloby. Vedle toho zvláštní hormonální rovnováha zapříčiňuje ochabnutí cévních stěn, ty se ztenčují a mohou se tak snáze objevit křečové žíly. K nim jsou náchylnější především ty z žen, které se před otěhotněním potýkaly s nadváhou. Jako prevence se doporučuje vyvarovat se botám na vysokém podpatku či působení nadměrného tepla. Výhodné je naopak odpočívat s nohama ve zvýšené poloze, spát s nohama podloženýma polštářem, hodně chodit.

Nutkání k močení představuje rovněž jednu z obtíží, jíž těhotné ženy čelí. Zatímco na počátku gravidity je nutkání k močení způsobeno hormonálními změnami, v závěru těhotenství pak tlakem, jímž působí děloha na močový měchýř. Třebaže neustálý pocit potřeby může být pro ženu obtěžující, určitě není vhodné omezit pitný režim. Tuto nepříjemnost je třeba trpělivě snášet.

SARTI, Paolo – SPARNACCI, Giuseppe. Těhotenství a péče o dítě (kompletní průvodce od početí do věku šesti let). Praha: Nakladatelství SUN, 2007. ISBN 978-80-7371-143-6.

The post Obtíže provázející těhotenství – 2. část appeared first on MojeBříško.cz - těhotenství, porod, péče o dítě.

Zabývejme se nyní právě těmi problémy, jimž ženy čelí. Bývají způsobeny hormonálními změnami, které jsou velice intenzivní v prvních dnech od početí. Každopádně s postupujícím stupněm těhotenství tyto obtíže slábnou a v průběhu několika týdnů zcela vymizí. Další problémy jsou spojeny se zvětšením dělohy, což má za následek přesunutí tohoto orgánu směrem k dutině břišní. Tyto obtíže naopak provází konec těhotenství. V obecné rovině – ať již jsou problémy spojeny s počátkem či koncem gravidity, nezanechávají po porodu žádné následky.

Nejčastější obtíže, které ženy provází na počátku těhotenství, souvisejí s nevolností a nutkáním na zvracení. V prvním trimestru se s tímto problémem setká až 50 % těhotných žen. Nevolnost je zapříčiněna zvýšenou hladinou hormonu HCG v krvi. V mnoha případech se k působení tohoto hormonu ještě přidávají důvody emocionální. Ať si žena dítě přeje sebevíc, strach, obavy a pochybnosti mohou veškeré pozitivní emoce zcela vytěsnit. Vnějším projevem těchto pocitů potom bývají právě psychosomatické poruchy. Ačkoliv se jedná o obtíže, které po pár týdnech odezní, pro mnoho žen mohou být velmi obtěžující. K jejich odstranění či eliminaci může výrazně pomoci změna stravovacích návyků, kdy žena jí menší porce, ale podstatně častěji. V případě, že je zvracení velmi časté a kvůli němu dochází ke ztrátám minerálních solí v těle a následně i úbytku hmotnosti, je zapotřebí vyhledat lékaře.

Některé ženy trpí v těhotenství nepříjemným nadměrným sliněním (ptyalismus). Dokonce se stává, že množství slin v ústech je natolik velké, že jsou ženy nuceny mnohem častěji polykat.

Stejně obtěžující je zácpa. Tato porucha souvisí s kvalitou stolice (je pevná, tvrdá, s nízkým obsahem vody), nikoliv s pravidelností vylučování. Zácpa v těhotenství je rovněž jedním z důsledků tlaku, jímž působí děloha na střevo (tato obtíž je z toho důvodu typická především pro poslední trimestr), souvisí s omezením střevní peristaltiky – dochází totiž k ochabnutí některých svalů, což je způsobeno přítomností progesteronu (proto se zácpa může objevit i v první fázi těhotenství). Zácpě lze předejít vhodnou stravou – do jídelníčku je třeba zařadit větší množství potravin bohatých na vlákninu (zelenina či celozrnné potraviny) a v průběhu dne vyvíjet přiměřenou fyzickou aktivitu. Naopak je třeba se vyvarovat projímadlům, která dráždí střevo.

SARTI, Paolo – SPARNACCI, Giuseppe. Těhotenství a péče o dítě (kompletní průvodce od početí do věku šesti let). Praha: Nakladatelství SUN, 2007. ISBN 978-80-7371-143-6.

The post Obtíže provázející těhotenství – 1. část appeared first on MojeBříško.cz - těhotenství, porod, péče o dítě.

Ve vztahu k vývoji centrální nervové soustavy (CNS) velmi důležitou úlohu zastává časování rozličných zkušeností.

Do období raného dětství je lokalizováno několik senzitivních období, kdy je lidský mozek zvlášť citlivý na dané podněty, které stimulují rozvoj příslušné oblasti. Dendritické změny (mezi ně patří mj. i tvorba synapsí – tomuto problému byl věnován prostor v předchozí kapitole) jsou strukturálně funkčním základem raných zkušeností. V případě, že by tyto podněty působily později, nemusely by mít tak efektivní účinek.

Zrání mozku a jeho funkční diferenciace probíhá podle určitého časového programu. Již v prenatálním období dochází k diferenciaci zrání a funkční specializaci mozkových hemisfér, které se po narození dítěte dále rozvíjí. Vývojově podmíněná diferenciace obou hemisfér má rozličnou sílu. Zatímco vývoj pravé hemisféry je plynulejší, vývojově podmíněné změny v oblasti levé hemisféry naproti tomu probíhají ve skocích. Děje se tak v závislosti na momentální stimulaci, např. řečové zvuky již v prenatálním období zpracovává převážně levá hemisféra. Časový průběh vývoje funkční specializace levé mozkové hemisféry má dva vrcholy. První se projevuje v batolecím věku, druhý pak v rozmezí osmého až desátého roku života. Lze předpokládat, že se tak děje ve vztahu s rozvojem jazykových schopností, především myšlení a mluvené a následně i psané řeči.

Rozvoj kognitivních (poznávacích) schopností je závislý na funkční spolupráci obou hemisfér. Koordinace jejich funkcí v době, kdy ani jedna z nich ještě není specializována, je výhodná pro rozvoj některých dovedností. Je tomu tak např. v době, kdy dítě nastupuje do školy, v níž se začíná učit číst a psát. Pro vnímání jednotlivých písmen je důležitá pravá hemisféra. Avšak jakmile dítě začne chápat význam jednotlivých písmen, začne se na jejich zpracování podílet ve větší míře hemisféra levá.

Zrání obou mozkových hemisfér není jen odlišně časováno, ale má pravděpodobně i jiný charakter. Psycholog Robert Thatcher byl názoru, že procesy zrání v pravé hemisféře směřují od integrace k diferenciaci, zatímco v levé hemisféře je tomu naopak.

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. (Dětství a dospívání). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005.

The post Centrální nervová soustava jako organický základ psychických funkcí – 2. část appeared first on MojeBříško.cz - těhotenství, porod, péče o dítě.

Vývoj centrální nervové soustavy (CNS) představuje velmi důležitý předpoklad rozvoje veškerých psychických vlastností a procesů.

Vývoj CNS je uskutečňován pomocí tzv. zrání, což je stav, jehož průběh je určen genetickou informací. Projevuje se v zásadě vzrůstem organizační komplexity a následně vzájemným propojením jednotlivých oblastí. Ačkoliv je vývoj CNS primárně na zrání závislý, mohou jej ovlivňovat i některé další vnější faktory (např. specifická zkušenost pozitivně přispívá na rozvoj mozku, negativní zkušenost jej naproti tomu utlumí).

V rámci prenatálního i postnatálního období prochází vývoj CNS několika fázemi, které se vyznačují změnami v oblasti nervové tkáně (tyto změny mohou nabírat podobu strukturální i funkční). První fáze je spojena se samotným utvářením neuronů, což probíhá na počátku prenatálního období. K migraci neuronů do dané cílové oblasti dochází zhruba v období čtvrtého až šestého měsíce prenatálního věku. Následně dochází k diferenciaci funkcí neuronů. Charakteristikou této fáze je specializace mechanismů, které jsou zodpovědné za syntézu určitých důležitých látek (časově toto období rovněž spadá do prenatálního vývoje). Čtvrtá fáze provázející vývoj CNS se vyznačuje změnami ve vzájemném propojení neuronů, což dotváří jejich strukturálně funkční sítě. Propojení mezi neurony je zajišťováno synapsemi.

K nejzásadnějšímu nárůstu synaptických spojení nedochází v rámci veškerých oblastí stejně. Např. zrakové synapse dosahují nejvyšších hodnot mezi čtvrtým a dvanáctým měsícem života dítěte. Rozvoj je ovlivněn především stimulací zrakového aparátu. Bylo by chybné se domnívat, že vývoj CNS se projevuje pouze tvorbou, důležitou roli sehrává také následný úbytek synapsí. Důvod, proč tomu tak je, je podle všeho vysoká energetická náročnost synapsí, proto je velmi účelné redukovat ta ze spojení, která nejsou potřebná.

Ty ze synapsí, které jsou často aktivizovány, se neztrácejí. Mozek je schopen reagovat na aktuální situace, což znamená, že je s to se přizpůsobit požadavkům prostředí. Ona schopnost CNS adekvátně reagovat na zkušenost je označována jako plasticita.

Na vývoj mozku tedy působí oba vývojové procesy – zrání i učení. Zrání mozku a působení zkušeností je ve vzájemném vztahu. Např. pokud se dítě narodí jako nevidomé, nevyvíjí se centrální vizuální systém obvyklým způsobem, ale bude částečně reorganizován, a to tak, aby sloužil jiným funkcím.

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. (Dětství a dospívání). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005.

Foto: cs.wikipedia.org/wiki/Synapse

The post Centrální nervová soustava jako organický základ psychických funkcí – 1. část appeared first on MojeBříško.cz - těhotenství, porod, péče o dítě.

Proces zrání je v zásadě předurčen genetickým programem, projevuje se zákonitou posloupností určitých změn, které lze chápat i jako stav připravenosti k dalšímu rozvoji. Je třeba si uvědomit, že zrání ovlivňuje pouze předpoklady k rozvoji určitých psychických procesů. Teprve učení je dále rozvíjí, a to až na určitou, individuálně typickou úroveň. Projevuje se přetrvávající změnou psychických funkcí a vlastností, navozenou účinkem zkušenosti. Učení ve většině případů probíhá v interakci se sociálním prostředím, které dítěti poskytuje potřebné podněty k rozvoji jeho osobnosti.

Učení může být výsledkem individuální zkušenosti, k níž jedinec nějakým způsobem došel, s tím, že převažující část učení na sebe přejímá charakter zprostředkování obecné zkušenosti, kterou získají také další lidé. Díky tomuto si je dítě schopno osvojit např. řeč, normy chování, ale rovněž způsoby, jak řešit konkrétní problémy.

Vztah, který existuje mezi zráním a učením, má charakter interakce. Zrání totiž představuje ten element, jenž určuje předpoklady pro efektivní učení. Samotný program zrání (ten je zakódován v genetické informaci) má v zásadě neměnnou podstatu. Učení naproti tomu může, třebaže omezeně, stimulovat procesy zrání.

Nezbytně důležitou podmínkou přispívající k dobrému vývoji je vedle přijatelných dědičných předpokladů také vnější prostředí, v němž lidská osobnost vyrůstá. Aspekty, podílející se na zrání a učení by měly působit ve vzájemném souladu a shodě.

Samotné výsledky učení nemají žádný trvalý charakter. Na rozdíl od zrání, které je zcela nevratné, mohou být výsledky učení ovlivňovány celou řadou nových zkušeností, s nimiž se jedinec dostává do každodenního kontaktu. Tyto skutečnosti jsou nesmírně důležité. Nové podněty a z nich vyplývající zkušenosti totiž člověku umožní se snáze přizpůsobit podmínkám, které procházející neustálými změnami, a to v souvislosti s proměnami času i prostoru (např. vrstevnická skupina, vstup do školy apod.).

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. (Dětství a dospívání). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005.

The post Psychický vývoj a jeho realizace appeared first on MojeBříško.cz - těhotenství, porod, péče o dítě.

Biologicky podmíněné rozdíly mezi chlapci a dívkami jsou primárně dány hormonální produkcí. Ta je příčinou rozdílnosti ve struktuře i fungování mozku, resp. odlišného tempa jeho vývoje.

Vývoj mozku ovlivňují již v prvním trimestru těhotenství pohlavní hormony. Ty rozmanitým způsobem stimulují např. růst neuronů, působí především na jejich migraci. Větší produkce nervových buněk u plodů ženského pohlaví může sloužit jako jejich ochrana v případě poškození. Jedním z důkazů tohoto předpokladu se může stát větší četnost specifických poruch učení u chlapců.

Zrání a funkční specializace CNS je rovněž po narození u dětí různého pohlaví rozdílná. Mnohé z těchto rozdílů přitom nejsou přímo geneticky podmíněné, ale jsou, stejně jako v prenatálním období, vázány na působení pohlavních hormonů.

Je známo, že zrání mozkových struktur probíhá rychleji u dívek, nicméně jejich mozkové hemisféry jsou méně specializované. Právě ona menší vyhraněnost může být předpokladem k jejich větší odolnosti, zároveň umožňuje rychlejší a snadnější osvojení dovedností, které vyžadují simultánní koordinaci různých oblastí mozku. Jinými slovy – mozek dívek funguje globálnějším způsobem, což může být výhodné především na počátku školní docházky.

Naproti tomu mozek chlapců bývá uspořádán asymetričtěji. Celkové zrání je pomalejší, ale naproti tomu dochází k dřívější a striktnější funkční diferenciaci. Znamená to tedy, že pro chlapce je v porovnání s dívkami obtížnější dosáhnout potřebné souhry funkce obou hemisfér. To je právě jeden z možných důvodů jejich větších problémů ve škole.

Rozdíly v poznávacích schopnostech chlapců a dívek školního věku jsou i přesto velmi malé a s postupem času se ještě zmenšují, což je zřejmě dáno vlivem stejného způsobu vzdělávání. S jistotou lze prokázat pouze to, že chlapci mají lepší prostorovou orientaci, zatímco dívky disponují lepšími verbalizačními schopnostmi a intuicí.

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. (Dětství a dospívání). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005.

The post Centrální nervová soustava – rozdíly struktury i funkce v závislosti na pohlaví dítěte appeared first on MojeBříško.cz - těhotenství, porod, péče o dítě.

Vedle rodiny nezanedbatelnou úlohu při formování lidské osobnosti sehrává také vrstevnická skupina či škola.

Vliv vrstevníků zaujímá důležitou roli již v útlém dětském věku. Dítě si totiž právě zde uvědomuje svoji osobnost, kterou ostatní členové skupiny akceptují a přijatelným způsobem hodnotí. K tomu, aby byl tento předpoklad naplněn, je ovšem zapotřebí jeho vlastního postoje. Ten musí být natolik pozitivní, aby se s ním byli schopni ztotožnit ostatní, musí být kooperativní a zároveň natolik dominantní, aby se dítě v rámci kolektivu svých vrstevníků bylo schopno prosadit. V případě, že není s to tyto předpoklady naplnit (což může být dáno např. výchovou ze strany rodiny), reakce okolí budou nepříznivé až negativistické, pak jej tyto zkušenosti (vyloučení z kolektivu) mohou ovlivnit na řadu let, v krajním případě na celý život (jako příklad lze uvést šikanu).

Vztahy s vrstevníky jsou významné nejenom v útlém dětství, ale také v období dospívání. Zde již ovšem neslouží primárně k prosazení své vlastní osobnosti. Vrstevníci slouží jako katalyzátor formujících se mezilidských vztahů. Tato sociální síť může sloužit jako zázemí, eventuálně i zdroj pomoci a opory v nepříznivých situacích. V případě, že by došlo k redukci těchto pout, je s největší pravděpodobností možné, že bude tato skutečnost působit jako negativní faktor, zatěžující psychiku jedince.

Nejenom vrstevníci se podílí na formování lidské osobnosti. Důležitou institucí, ovlivňující dítě i rozvoj jeho rozličných psychických funkcí, se stává škola. Důvodem je skutečnost, že každé školské zařízení rozvíjí nejenom poznávací schopnosti, ale zároveň působí také jako význačný socializační činitel, který modifikuje rozvoj určitých osobnostních vlastností a aspektů s tím souvisejících.

Vnější prostředí podle Bronfenbrennerova bio-ekologického systému je tvořeno několika vrstvami, přičemž každá z nich reprezentuje jinou úroveň vlivu, navzdory skutečnosti, že se vzájemně překrývají. První z nich představuje mikrosystém, který tvoří lidé, s nimiž je dítě v osobním kontaktu. Druhou vrstvou je tzv. mezosystém ovlivňující jedince pomocí vztahů a spojení mezi mikrosystémy. Exosystém utváří instituce a skupiny. S nimi člověk nemusí být v přímém kontaktu, ale i přesto jej zásadním způsobem ovlivňují. Makrosystém (nejsvrchnější složka) tvoří obecné názory, hodnoty či zvyky, která se objevují v rámci široké společnosti.

Literatura: VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. (Dětství a dospívání). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2005.

The post Činitelé podílející se na vývoji člověka – prostředí – 3. část appeared first on MojeBříško.cz - těhotenství, porod, péče o dítě.