Posted on

"Žiju pro někoho, kdo žije ve mě"V šest ráno zamáčknu budík s prosbou ještě chvíli…
Ranní čaj nahradí snídani. Dobíhám tramvaj. Ještě stihnout koupit aspoň koblihu ke svačině. V sedm ráno jsem ráda, že stojím na nohou v práci. Je jedno jak mi je. Falešný úsměv s přáním dobrého rána klientům a můžeme začít pracovat. V deset končím a už se vidím v posteli aspoň na pár hodin, než zase zazvoní budík… Pamatuji si den, kdy zazvonil naposledy… Stojím před šéfovou se slovy “Jsem těhotná” minuta ticha a pak životní rozhodnutí. Opustit práci nebo se vzdát šance být mámou? Co když je to možnost, která se už nikdy nevrátí? Byla bych pak o to víc šťastná? Myšlenky mi běží hlavou stejně jako můj dosavadní život. Jak vlastně žiju a co bude dál? Mám “všechno před sebou”, Ale na co vlastně celý život čekáme? Otázky, na které jsem si musela odpovědět téměř hned. Stejně tak jak se kolem mě všechno točilo neuvěřitelnou rychlostí, nezastavil se čas ani na rozmyšlenou. Poslední den v práci a pak krok do neznáma?

Od té doby uběhl nějaký čas. Co se děje ve fitness nevím.

Jsem v osmém měsíci těhotenství, a když mě miminko kope, vím, že za tenhle pocit to stálo.  Žít pro někoho, kdo ve vás žije. Kdo mě nenechá spát jenom proto, že jsem si špatně lehla… Někdo kdo mi už teď dává znamení  “já tu jsem přece taky”.

Budík už nezvoní. Nikam nespěchám. Čekám na životní frmol, který nedokáže nahradit ani jeden uspěchaný den v práci. Žádná dvanáctka, ale být 24hodin denně dobrou mámou. A kdybych zůstala?

“Nechyběla by mi práce, ale ta možnost stát se někým lepším – mámou..”.

 

Leave a Reply