Dnes vám jsou tři roky a my si s vámi naplno užíváme života. Mluvíte skvěle třemi jazyky česky, italsky a boloňsky, počítáte do dvaceti ve všech třech jazycích, příbuzným překládáte z jednoho jazyka do druhého, umíte české i italské básníčky. Dodržujeme zásadu jedna osoba – jeden jazyk, já s vámi mluvím pouze česky, tatínek pouze italsky a babičky boloňsky – to je jazyk kterým se tu také mluví, ale s italštinou toho nemá moc společného, je podobný více francouzštině, já rozumím, ale zatím ještě nemluvím. Před vánoci vyšla knížka pohádek v bolonštině, kterou napsal váš tatínek pro vás.
Před nedávnem objevili první lék na tvoji nemoc, Honzíku, i když ty ho nepotřebuješ, jsem ale šťastná kvůli ostatním lidem, které mají stejnou nemoc jako ty. Když zpětně vzpomínám na informace, které jsem nacházela na internetu o tomto onemocnění, byly to většinou informace o těch nejtěžších případech a trochu mě mrzí, že jsem si bohužel zbytek těhotenství a vaše narození neužívala více naplno. Ani lékař není bůh a veškeré lékařské informace je nutné brát s rezervou. Lidská víra a naděje dokáže opravdu zázraky.
Jsme s tatínkem činní v asociaci, která operuje právě v oblasti tohoto onemocnění, poznali jsme tak spoustu úžasných lidí se stejným onemocněním. Mám skvělý pocit z toho, že mohu pomáhat i jiným lidem, pomáhám se založením podobné asociace i u nás v Čechách, chci pomoci českým rodičům právě v tom, co mně od začátku tak strašně moc chybělo, když jsem se o tvém onemocnění dozvěděla, myslím tím reálné informace a lidi, kteří mají podobné onemocnění.
Dnes mi moji čeští přátelé říkají, že jsem poloviční Ital, občas se mě ptají, proč nemluvím, ale křičím a proč neustále kolem sebe máchám rukama. Ale vždyť já normálně mluvím a gestikuluji. Berticek se za tu dobu zase hodně počeštil, nejkrásnější relax pro něj je, když si může večer otevřít pivo, které si přivezl z Čech. Žije se nám skvěle, i když se někdy také na Serru naseru, ale beru to spíše jako takový humorný jazykový obrat než realitu.
Neustále nás něčím překvapujete, vaše první česká věta byla, když jste přišli z koupelny, kterou jste celou vytopili a natrhali na miniaturní kousíčky toaletní papír a do všeho vysypali prací prášek: “Maminko udělali jsme bordel.” Asi před rokem jsi, Honzíku, během chviličky než jsem stačila Julince vyměnit plenku snědl a následně vyzvracel čtyři špunty do uší. Jste opravdu živé dětičky, umíte se také krásně vztekat, tatínek při takových příležitostech často říká, že jste italský temperament zdědili po mně.
Před časem jsem četla takovou nádhernou pravdivou radu ohledně přípravy k rodičovství: Ještě než se vám potomek narodí, zajděte na návštěvu k nějakým nešťastníkům, kteří již děti mají. Proberte s nimi chyby, kterých se podle vás ve výchově dopustili, a vysvětlete jim, jak měli postupovat. Poraďte jim, jak své ratolesti naučit poslouchat, chodit na nočník, chodit spát bez odmlouván. Vychutnejte si to, bude to totiž naposledy, co budete mít na všechno odpověď. Musím uznat, že tohle platí opravdu stoprocentně, hlavně ohledne vašeho tatínka, který byl vždy přesvědčen, že jeho dětičky budou vždy naprosto poslušné a usměvavé.
Mám v živé paměti, jak váš tatínek vždy kritizoval nepořádek v autech u přátel, kteří již měli děti, přála bych někomu vidět dnes naše auto, občas vypadá jak auto na sběr odpadků. Občas manželovi jeho slova ráda připomínám. Miminka nejsou opravdu pořád jak z reklamy na dětský pudr. Když má člověk vlastní dětičky, určitě tak lépe začne chápat I své vlastní rodiče.
Pokračování: Příběh o mateřství a životě s dvojčaty 12/12
s manželem Italem a genetickým onemocněním.
Anna S.