Autor: Eva Labusová
Lucie Suchá Groverová je matkou pěti dětí. Jejich přivádění na svět ji obdarovalo nejen hlubokým sebepoznáním, ale také potřebou podělit se o zkušenosti s potenciálem porodu jako zdrojem osobního růstu s dalšími ženami. Básnířka, publicistka a lektorka seminářů spolu s manželem Radkem nedávno připravila k vydání aktualizovanou verzi své knihy „Aby porod nebolel“.
Kdy jste začala přemýšlet o fenoménu porodní bolesti více do hloubky?
Když jsem ji poprvé zažila u svého porodu. Bylo to něco, co jsem vůbec nečekala. Fyzickou bolest, ať už je součástí porodu či nikoli, vnímám totiž jako upozornění těla, že něco není v pořádku. Na základě svých životních zkušeností sdílím názor, že bolest je následkem potlačování konkrétních potřeb jedince v emoční, fyzické, nebo duchovní oblasti.
Jaká byla vaše cesta k porodu bezbolestnému?
Na prvního chlapečka jsme od našeho rozhodnutí počít dítko rok čekali. Z prožívání těhotenství jsem byla nadšená a brzy jsem pochopila, že dítě v mém břiše není jen vyvíjející se plod, že se mnou od počátku svým způsobem komunikuje, že vnímám jeho pocity a ono zase zpětně reaguje na moje rozpoložení. Těhotenství byl fascinující stav, který jsem nikdy předtím nezažila, a na porod coby přirozenou součást celého procesu láska – početí – těhotenství – porod – rodina jsem se přirozeně těšila. Nesnesitelná destruktivní nekončící bolest, která byla součástí prvního porodu, ve mně vyvolala množství otázek. Nesmířila jsem se s tvrzením, že porod bolí a prostě se to musí vydržet. Při druhém porodu jsem pochopila, že pokud spolupracuji se svým tělem a dítětem, nechám se jimi vést a nijak do procesu nezasahuji, není porod bolestivý. Příchod mého třetího dítěte na svět jsem celý prozpívala a uvědomila si, jak velmi podpůrný a zároveň přirozený je zpěv při porodu. Během každého těhotenství přišlo nějaké další téma, které jsem zpracovávala.
Jaké podmínky musí být dle vaší zkušenosti splněny, aby porod nebolel?
Holistický (celostní) přístup. Respekt ke komplexnosti celého procesu. Nezasahování. V porodu samotném se odráží nejen předchozích devět měsíců těhotenství, ale také početí, vzorce chování rodiny, ze které žena pochází, partnerské vztahy, způsob vlastního zrození ženy. Není možné tyto věci od sebe oddělit. Myslím, že nelze přesně definovat obecné podmínky pro přirozený porod. Každá žena potřebuje právě ty své.
I některé ženy, které během porodu křičí „to bolí“, následně tvrdí, že porod nebolel. Existuje pro to vysvětlení?
Michel Odent uvádí, že ženy na porodní bolest následně zapomenou pod vlivem pozitivních hormonů. Nemám důvod s tímto vysvětlením polemizovat. Bolest má více úrovní. Když porod probíhá dobře i rychle, nejde o bolest, která ubližuje nebo je ohrožující. Prostě v tu chvíli je, ale zase odezní. Není třeba, aby ji tělo uchovávalo ve vědomé paměti. I v tomto případě ale žena bolest během porodu cítila. Ráda bych dodala, že když mluvím o porodu bez bolesti, mám na mysli porod, kde ta bolest prostě není. Více o tom v naší knize.
Většina současných žen si ovšem bolest při porodu zpětně vybavuje velmi dobře…
Tyto ženy jsou během porodu pozorovány zvenku. Ženské tělo je během porodního procesu velmi citlivé a je neustále připraveno vyhodnocovat situaci, zda nedochází k nějakému ohrožení. Je-li žena pozorována, má pocit ohrožení. Tím se aktivuje její racionální levá mozková hemisféra. Bolest se dostává do vědomé paměti. To je příčina zpětného vnímání bolesti. Pokud nikdo a nic rušivého do porodního pole nezasahuje, levá hemisféra aktivována není a porod je vnímán jako bezbolestný.
Od lékařů slýcháme, že porod bez bolesti je nesmysl, že se s ničím takovým nesetkali.
Přirozený porod není možné řídit zvenku. Není možné k němu přistupovat předem stanoveným mechanistickým způsobem. A v tom to je – běžný způsob vedení současných porodů není v souladu s celostním přístupem. Zapomněli jsme, že nejsme stroje, ale živé systémy. Lékaři se s porodem bez bolesti při stávajícím způsobu nastavení porodní péče pravděpodobně ani setkat nemohou a paradoxně jsou to právě oni, kdo se na bolestivosti porodu, třeba v dobré víře, podílejí. Myslím si ale, že je čím dál jasnější, že způsob západního poznávání má své hranice. Že z veliké části je příliš jednostranný a určité důležité součásti poznávání jsou v naší kultuře vyhoštěny do oblasti mysticismu. Jenže určité věci nelze popsat ve všech souvislostech pouze na základě racionálního uvažování.
Na jedné straně tedy stojí vědecké teorie, na druhé rodící ženy, které mají své zkušenosti a schopnost dostat se při porodu do souladu se svým tělem i nitrem…
Osobně se vědeckými teoriemi zabývám jen proto, že žiji v této době a chci pochopit stav současné společnosti. Rozhodně jsem je ale nepotřebovala k tomu, abych byla schopná přivést na svět své děti. Opak je pravdou. Neustálým kladením důrazu na racionální myšlení je odváděna pozornost od vnitřních pocitů, intuice, rozvíjení vlastní osobnosti a vrozené inteligence. Jsme vytrhováni z vnímání souvislostí. Vnitřně něco cítíme, ale nevěříme si. Už od dětství se učíme teoriím namísto možnosti skutečných prožitků. Jde o to najít vyvážený poměr mezi myšlením a cítěním. K umění porodit navíc patří nejen naslouchání vlastnímu tělu a nitru, ale také schopnost naslouchat dítěti, a to již od jeho prenatálního období.
Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Děti a my č. 5/2012