Když mě občas přepadal nebo přepadá smutek, protože nevím, jak se vše bude vyvíjet, vzpomenu si na všechny ty lidi, kteří překonali a překonávají mnohem horší těžkosti. Občas když v televizi vidím tu neuvěřitelné velkou vnitřní sílu lidí bez končetin či s jiným onemocněním, jakou mají sílu žít, zalijí se mi občas oči slzami.
Velmi často si říkám, že o takových lidech by se mělo mluvit. V dětství jsem milovala příběhy o Polyanně a její životní filozofii, vždy když se jí stalo něco nepříjemného, viděla to z té lepší stránky, že má vlastně štěstí, že se jí nestalo něco horšího.
Jak jsem zjistila vlastními zkušenostmi, není nutné hledat za každou cenu zde v Itálii Čechy, protože on toho člověk může mít více společného s Italem než s Čechem. Tím myslím životní priority, smysl života, zájmy a on si člověk často lépe rozumí s Italem. A za každou cenu vyhledávat Čechy jen kvůli tomu, že jsou Češi, nemá opravdu smysl.
Jak řekl váš strejda Maurizio při proslovu na svatbě, který si mimo jiné jako typický Ital zapomněl připravit a tak mluvil od srdce, co ho v tu chvíli napadlo: “Nám Italům připadá Česká republika tak daleko na severu, ale ve finále toho naše rodiny mají společného více než například dvě různé italské rodiny.”
Nedávno jsem ale na facebooku objevila skupinu Češek a Slovenek na internetu, sice nikoho osobně neznám, ale je skvělé znát někoho, s kým se dají konzultovat kulturní odlišnosti, ale i různé chmury a trable, je zkrátka skvělé vědět, že existuje někdo další, kdo je v podobné situaci.
I já musím říct, že Itálie je pro mě druhým hezkým domovem. Svatby jsme si užili hned dvě, v Čechách to byla svatba úřední a v Itálii církevní v kostele, v Itálii má církevní svatbu kolem 95% párů. Českou svatbu jsme měli, když vám byli čtyři měsíce, Honzíku, ty jsi celý obřad křičel, takže starostu nikdo neposlouchal, všichni poslouchali jen tebe. Starosta říkal, že po svatbě přijdou děti a problémy, ale my už děti měly, tak jsi asi protestoval ohledně proslovu. Ale jak jsme se zpětně dozvěděli, naše svatba byla vyhlášena svatbou roku. Svatbu v Itálii jsme měli, když vám byl rok a celou dobu jste tahali faráře za rukávy.
Člověk určitě spoustu věcí v Čechách opustí, ale zase spoustu jich zde v Itálii nalezne. Určitě se spousty věcí tady obohatí. Když bydlíme teď v Itálii, oba dva s tátou víme, že kdo opustil více věcí, jsem byla právě já. Myslím, že Roberto se mi snaží vše vynahradit. Ale i pro vašeho tátu se spousta věcí změnila. Asi bych to popsala tak, že asi už nemá tolik prostoru jen pro sebe, neboť s ním chodím mezi jeho kamarády a děláme společně různé aktivity, protože já tu ještě moc vlastních aktivit nemám. Určitě je to také tím, že máme vás, dva andílky a vy nám zabíráte opravdu 25 hodin denně.
Itálií miluju, je to moje láska, ale domov pro mě vždy zůstane v Čechách. Sice to může znít paradoxně, ale když člověk žije v jiném státě, více si uvědomuje své české kořeny a českou kulturu, kterou jsem si jako Češka žijící v Čechách tolik neuvědomovala. Asi už bych nedokázala žít pouze v Čechách nebo v Itálii. Když jsem v Itálii, stýská se mi po Čechách, když jsem v Čechách stýská se mi po Itálii. Když jsem v Itálii, uvědomuji si silně své češství, cítím se více Češka než Italka, naopak když jsem v Čechách, cítím se tak trochu Italka a to dobré, co jsem si přebrala z italské kultury. Žít ve dvou kulturách dává opravdu takový větší životní nadhled.
Pokračování: Příběh o mateřství a životě s dvojčaty 11/12
s manželem Italem a genetickým onemocněním.
Anna S.